To byly ale nervy. Jeden se nestačí divit. Když už i náš nejlepší hráč udělá takovou minelu, nemůžeme chtít postup. Nevím, jestli to byl jenom můj dojem, ale náš tým byl na trávníku v Ženevě doslova připosraný. I když vedeme 2:0, uděláme milion chyb při jednoduchých nahrávkách ve středu pole. Čeho se ti milionáři báli? Chorvatska? Kratší dovolené?
Po tomto nepříjemném zážitku je třeba si spravit chuť, nejlépe dobrým jídlem. A když je řeč o dobrém jídle, automaticky se vylučují fast foody. Tento nepříliš podařený oslí můstek vede k pomalému jídlu. Ano, pomalé jídlo! Slow food! Přidejte se!
Další nepracovní den. Nepříjemně jich přibývá. Jak má jeden pilně pracovat, když je neustále vyrušován? Dnes to byly Orgie, alespoň podle názvu. Univerzita ve spolupráci s O2 připravila utkání dobrovolných týmů v zábavných disciplínách ve stylu Her bez hranic. Sám jsem byl součástí týmu Bestiacce (čti italsky, bestiáče). Název dává jasně najevo, že základ týmu byl s Apeninského poloostrova.
Stručně k soutěžím – většinou jde o to být nešikovný a padat na namydlených gumových překážkách. Je to mokré. Je to kluzké. To je jedna polovina, druhá spočívá především v převlecích a různých kostýmech, které jsou velké a špatně se v nich běhá.
Jak pronesl jeden z Italů: „Třináct, je mi zase třináct!“
To se jednomu poštěstí. Mr Webber při vystěhovávání domu, který zůstal po jeho dědovi, našel papírovou krabici. Pamatoval si, že vždycky bývala pod dědovou postelí. Uvnitř je zlatý pohár starý 2 500 let. Kde se vzal, tu se vzal; nikdo nemá tušení, jak se takový předmět dostal do dědečkova majetku. Čert to vem, takový předmět odborníci z Oxfordu, kteří ověřili jeho pravost, odhadli zhruba na 100 000 liber.
Co se válí pod postelí vám?
A s pravdou ven, já tam mám špinavé prádlo. Kolik kdo za něj dá? Já zhruba pět liber a udělám z něj čisté. Tak jo, hurá do prádelny.
Žádná reakce na foto z barbecue? Dobře, je to vaše volba.
Je to tady čím dál lepší. Události došly tak daleko, že jsme dokonce hráli basket (juchuchu, z hromady prachu jsem vytáhnul pár starých moves; a komu vadí, že na vás u toho prší? Stejně ani nepršelo, je to takovéto srážení vody ve vzduchu.) Teď už nevím, co by to mohlo překonat. Kdy bude pověstný vrchol? Už byl? Existuje? Kolik je hodin?
Samozřejmě vše jsem důkladně zvážil a promyslel. Výsledek: je třeba udělat nějaký preventivní krok, aby pád nebyl tak dramatický. Došel jsem do knihovny a šáhnul po korespondenci Heideggera a Jasperse. V němčině. Muhaha. MUHAHA.
To zabere.
Gril na jedno použití se koupí ve Sparu za pár liber. Žebra nakládaná se koupí za pár liber. Pečivo se koupí za pár drobných. Pivo v plechu se pořídí za dobrou cenu. Podtrženo sečteno se výsledná suma rovná dobrým deseti kouskům na Bláhovce.
I fotbal se podařil. Hrajeme tzv. velký fotbal – 11 na 11. Jsem součástí týmu Svět, za který dále nastupují Ital, Španělé, Francouzi, Nor, Peruánec (Juan Carlos!), Belgičan, Ind, Číňan, Angličan. Tato pestrá lancasterská směs hraje proti jednolitému týmu Řecka. Zatím jsme sehráli tři velké zápasy a neprohráli, což je především zásluha Itala, který rád nosí brýle všeho druhu, i dámské. A pokud by to někoho zajímalo, např. skauty FC Neustupov, nastupuji na pozici stopera (s přezdívkou Vidič, protože jsem mu národnostně nejblíže, druhý stoper je Nor zvaný Ferdinand; je to takový mini kvíz, který tým představujeme?), popřípadě se uplatním i na pozici středního útočníka, který občas dá gól, když se někdo přimluví u brankáře.
Přátelé, zhlédnul jsem další ne zcela povedený film o životě umělce. Tentokrát to odnesl život Artemisie Gentileschi (mimochodem jedno z jejích velkých pláten visí v MG v Brně, kdo do komentáře napíše jeho název, bude považován za intelektuála). Přiznávám, nedíval jsem se na to v nejlepším rozpoložení (měl jsem místo hlavy meloun).
Mám momentálně sportu, až si říkám, jestli to není nezdravé. Popravdě, cítím snad každý sval na těle při libovolném pohybu. To je zábava. Nevěřil bych, že jich mám tolik.
Shnilou třešničkou na dortu byla cesta domů. Klub zajišťuje autobus, který návštěvníky dopraví zpět na campus. Jeli jsme pověstným doubledeckerem. Po cestě se jedinci i skupinky v různé míře opilosti baví zpěvem. Nejčastěji jsou to Oasis nebo fotbalové chorály. Na ty došlo právě včera, You´ll never walk alone a další provařené cajdáky ze stadionů. Ovšem došlo i na písničky zesměšňující jiné týmy, v našem případě fanoušci Liverpoolu přispěchali s nápaditým popěvkem: Shit Manchester is full of shit shit on bullshit shit shit shit Manchester is shit. Tohle zaznělo aspoň desetkrát, než se ozvalu několik málo plesknutí, vzrušený hovor a řev. Autobus zastavil, my cizinci jsme netušili, co se bude dít. Bitka mezitím rychle utichla, došlo na vzájemné osočování a obviňování: Tys mě praštil! Nepraštil! Praštil! Tak dobře, praštil, a co?! A bradu hezky vysoko.
Místním se to asi nestalo poprvé, borci zamotaní do bitky po zastavení autobusu začali postupně prchat (někteří u toho stačili ukazovat utržené šrámy na všechny strany). Asi za pět minut dorazila policie a začala vyšetřovat. Italové naštvaní, že se zde musí čekat, když viníci utekli, bez respektu policistům vysvětlovali, že chtějí domů, že je tohle nezajímá, že je to ostuda a zbytečnost. Přirozeně scénu doprovázeli typickými gesty a pokřikováním a překřikováním. Stručně, nevyšetřilo se nic, jen my jsme se zdrželi na jednom místě asi 40 minut. Proto si dovoluji: všichni dementní fanoušci, jděte do prdele!
Přidávám link na řádění fanoušků Glasgow Rangers po prohraném finále poháru UEFA.
Premier league, místní nejvyšší fotbalová liga, dospěla ke svému konci. A byla to podívaná. Chelsea a Manchester United se prali o vítězství až do posledního zápasu, veselejší jsou nakonec hráči, kteří to mají do Lancasteru blíže. O titulu nakonec rozhodlo pouze skóre, oba týmy mají stejný počet bodů, bohužel Reading s Markem Matějovským sestoupil. Jsem si jistý, že tohle mi bude chybět: bar narvaný k nedýchatelnosti, každý druhý/á v dresu oblíbeného týmu a povyk, nenene, POVYK. Když Manchester vstřelil první gól, téměř všichni - dobrých (i špatných) 70 fanoušků - vyskočili a z plna hrdla zaječeli. Málem jsem jednu dostal, protože jsem zůstal sedět.
Fotbalový bonbónek. Jak je tohle možné? Sledujte pozorně dráhu míče.
Tento týden se překvapivě daří udržet teplo, slunečno a i vítr se mírně utišil. Nevím, kdo to zařídil, je to koneckonců jedno, patří mu dík. Mám na tom jistě i svůj malý podíl, přál jsem si to, seč mi síly stačily. A protože je potřeba toho náležitě využít, byl jsem hrát fotbal – velký fotbal jedenáct na jedenáct. Začal jsem na pravém beku, po chvilce se přesunul na defenzivní štít a skončil na hrotu útoku. A abych byl upřímný a nic neskrýval, byl jsem záhy nejlepším střelcem svého týmu. Podařilo se mi brankáře po velkém úsilí překonat dvakrát, a neskromně se nestydím zdůraznit, že můj druhý gól byl vítězný. Dodávám, že týmy byly národnostně pestré – Rusko, Řecko, Belgie, Itálie, Indie, USA, Česká Republika, Španělsko, Norsko, co si vybavuji. Angličané byli mezi námi asi dva nebo tři, takže to odpovídalo i poměrům v nejvyšší anglické fotbalové lize.
Dnes ráno jsem vyzkoušel nový sport – aeroball. Slyšel někdo o tom? Já přiznávám, že až zde poprvé. Hraje se na velké trampolíně, nad níž jsou čtyři kóje, každá s malou brankou/košem/dírou. Každá kóje je obsazena jedním hráčem; hráči naproti sobě hrají spolu proti zbývajícím hráčům. Cílem je dát gól do soupeřových branek, hraje se s normálním gumovým míčem. Kóje mají vysoké bariéry, proto je třeba skákat vysoko, aby bylo možné blokovat/bránit a střílet/útočit. Hra je to velmi zábavná a současně velmi vyčerpávající. Přesně pro ty, kteří zoufale se snaží najít zbytky své mizející fyzické kondice.
Drobná zpráva o dění v Lancasteru.
O tomto víkendu proběhlo prestižní klání mezi Lancaster a York University, které má bohatou tradici. 44. sportovní utkání pro sebe o pouhé dva body urval hostující York. Podrobnosti zde. Výpis sportů je obdivuhodný.
Viděl jsem rugby, fotbal a šerm. Fotbal nebyl příliš záživný, kvalita spíše horšího průměru. Za to rugby bylo kvalitní (i proto, že mu vůbec nerozumím), jednoznačně nejvíce diváků sledovalo právě rugby, atmosféra byla skvělá - zpívání, hlasité povzbuzování a do toho piknik a barbecue.Konečně doma ve svém malém temném pokoji.
Hodnocení relaxačního pobytu v Germánii:
Bylo to příjemné. Začněme od začátku (first things first). V Marburgu mají menzu. Při první návštěvě, kdy jsem nemohl jinak, než si zvolit pověstný wurst, jsem si svetr namočil do kari omáčky. Nechutnalo to nijak zvlášť dobře – svetr, ani wurst. Tyto detaily musí stranou, menza je cenná a je třeba si ji vážit. A některá jídla byla navíc i chutná, třeba řízek. Když vzpomenu, co se na Moravském náměstí v menze podává pod tímto označením...pche, škoda psát.
Podíval jsem se na místa, kde jsem před tím nebyl, vyjma samotného Marburgu, do Kolína nad Rýnem, Heidelbergu, Frankfurtu nad Mohanem, Wormsu. Na většině měst je znát, kde všude prošla válka. Stará městská jádra nejsou vůbec stará. Třeba v Kolíně, který ve středověku patřil k největším městům Evropy a konkuroval co do velikosti Paříži, je městská nesakrální architektura smutná. Ovšem katedrála německého němectví (dostavěna 1880), to je jiná. Ta je k popukání, stručně a jednoduše je obrovská. Věže se napínají až do výšky 157 metrů. Dostavěna jako reprezentativní kus gotiky pro zemi, která se tou dobou domnívala, že je kolébkou tohoto slohu (což je dnes připisováno do oblasti Ille-de-France). Podobně působivý je masivní dóm sv. Petra ve Wormsu.
Pro dnešek stačí, další informace zase příště, brzy snad bude i foto.
Historie: Nejkrásnější je v české historii sledovat vztahy Čechů a Němců. Vono vlastně o nic jiného v české historii nejde.
Hudba: Nejvíc mě v poslední době zaujalo toto: R. E. M.: Accelerate, Nina Simone (nalezeno ve filmu Tajnosti), Priessnitz (nalezeno), Sto zvířat: Rozptýlení pro pozůstalé, Vypsaná fixa: Fenomén, The Beatles: Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band.
Divadlo: Musím se vyznat, že moje nejoblíbenější divadlo je Činoherní klub. Herci a dramaturgie jsou tam na vysoké úrovni. Zatím žádná inscenace, kterou jsem tam viděl, mě nezklamala. A teď! Jako jediní dostali od Milana Kundery svolení inscenovat jeho Ptákovinu. Kundera dal svolení pouze tomuto nastudování a pouze pod režijním vedením Ladislava Smočka. Hlavní roli bude mít Ondra Vetchý. Opravdu se těším!
Cstování: Byl jsem už skoro ve všech územních útvarech, které byly součástí Koruny české nebo patřily pod slavnou Habsburskou monarchii v době jejího největšího rozmachu. Kam bych se chtěl ještě podívat? Do Bnaniborska a Lužice, do slezské Vratislavi. A velice mě láká Tyrolsko, hlavně Jižní. A chtěl bych poznat Čechy, protože jsem zjistil, že jsou místa, která jsou pro mě zcela neznámá. Jako oblast Železných hor a navazující Žďársko, a pak zcela záhadná oblast od Opavy přes Bruntál až po Mohelnici. Bydlí tam vůbec lidi? Slyšeli jste někdy, že by se tam něco stalo?
Onehdá mi Juanlem nabídl, abych něco napsal na jeho blog. Tak tady to má. Napíšu Vám, co mě poslední dobou zaujalo. V literatuře to byly Povídky malostranské. Ptám se! Kdy jste je naposledy četli? Na základce? Chyba! Já jsem si z nich pamatoval více méně pouze popisy postav, které jsou sice moc zajímavé, ale dnes už nic podobného nikoho neoslní. Co je mnohem zajímavější je Nerudův vypravěč. Zmnožená perspektiva, polopřímá řeč, "masírování" implicitního čtenáře. No je to rošťák, ten Neruda! Jinak z literatury nemám žádné nové objevy (v poslední době jsem četl Párala, Kunderu a pak pár knih věnujících se historii, takže nic, co by stálo za pozornost :)
Věnujete se tu taky architektuře. Víte, že letošní rok věnovalo UNESCO mj. Františku Hlávkovi? http://www.hlavka-jubilejni
K sportu: olympiáda neměla být přidělena Číně. Lidstvo je nepoučitelné. Změnilo se fašistické Německo po olympiádě v Berlíně? Změní se Čína? Ne. Ale jinak, když už to tam je, tak Berdych se Štěpánkem vyhrají čtyřhru, Šeberle získá medaili a pak možná bude ještě několik dalších medailí. Ostatní sporty: Stanley cup vyhrají Jezdci po vítězství nad Červenými (proč se vlastně říká Rudými?) křídli, Sparta pochopitelně obhájí double a ve základní skupině LM bude příští rok hrát s Juventusem Turín. A hlavně TJ Sokol Neustupov konečně najde brankářskou jedničku!
Diky Rosimu za prispevek. Nezbyva, nez poprat TJ Sokol Neustupov zdar a stesti!
Neutrální zpráva pro všechny fanoušky Jana Zrzavého, jeho obraz se vydražil v Praze za 7,1 milionu korun. To není moc, ani málo. Jaký máte vztah k tomuto malíři? Je to taková past na macasku, schválně kolik toho o něm napíše, když její poslední práce o něm měla tuším 159 245 stran. Můj vztah bych definoval slovem neutrální.
Psal jsem tu o restauraci se stejným názvem. Ne Jan Zrzavý, to by bylo opravdu zajímavé, restaurace se jmenuje Piazetta. Nevaří tam nic speciálního, ani extra dobrého, zásadní je tam kebab, jediný na campusu. Velmi zábavná je tamní obsluha. Původem z Turecka, ostří hoši, kteří tráví spoustu času v posilovně. Nosí trička o několik velikostí menší, aby jejich svalouše vylezly všude, kde jen to je možné. Rukávy u takových triček jsou, ano, jsou, stačí se podívat pořádně a hodně zblízka. Objednávání probíhá následovně (čti pomalu a s důrazem na každé slovo, abys měl správnou atmosféru, milý čtenáři. Nalej si panáka a whiskey a text prohlížej skrze oblaka doutníkového dýmu. Můžes sledovat, jak se pomalu kroutí a kroutí a kroutí):
Za kasou stojí asi 165 cm vysoký muž (odhadem 32 let) s šátkem černé barvy na hlavě. Jeho mohutná ramena se derou ven z černého trička, které ukradl o 24 let mladšímu bratrovi (pozná se to podle růžového medvídka na bledě modrém slonu, kteří mu rajtují po masivním hrudním koši). Jeho tvář je kamenná, očima pevně pozoruje přicházejícího zákazníka. Nepatrně kývne hlavou na srozuměnou, že čeká na objednávku. Opocený zákazník přiskřípnutým hlasem zamumlá: „Meal deal 2, please.“ Chvilka napětí. Pohne se levá ruka a prsty drtí propisku, když zapisuje objednávku na papírek s růžovým lemováním. Táhlá muzika nekvalitního popu se line místností. „Drink?“ vybafne Ten, který má svaly i na uchu. Zákazník udělá rychlý úkrok vzad a vydechne: „Fanta.“ Svalnaté oči a víčka, která normálně na benč udělají 45 kilo, se k sobě přiblíží. Pomalu se postava v černém přesune a natočí tři deci přeslazené limonády, které postaví před zákazníka se slovy: „3,50“. Zákazník zaplatí, sebere, co mu patří a rychle míří ke stolu v nejzazším rohu místnosti.
Jde o to zachovat si styl. Vždycky. Style is the thing.
Dnes jsem vyrazil pěšky do města. Nechtěl jsem jít sám, proto jsem se dohodnul s Tím, který je Nor Norů (Helge). Ukázal mi novou trasu, která zahrnuje místní highlights: výhled přes hrad, záliv až k pahorkům v Lake District; část cesty vede kolem kanálu, který dříve byl využíván k transportu lina, dnes se po něm vlečou - chodec na břehu je při normální chůzi přirovnáván k vichru - dlouhé nudlolodě s nízkým ponorem. Po cestě jsem dospěl k tomu, že Anglie je nejsnadněji identifikovatelná země. Myslím, že málokdo by podle foto nepoznal, o jakou zemi jde. I ten kanál. Všechno je to někdy až moc anglické, jako kdyby to postavili pro turisty bažící po anglickosti. Nejbizardnější, co jsem tu viděl, je pokus o anglický funkcionalismus - podle plánů by jeden hádal čistý funkcionalismus, jenže ono je to postaveno z kamenných kvádrů jako všechno ostatní. Doufám, že foto brzo doplním.
Samozřejmě, že dnes opět silně foukal studený vítr. Moje hlava je profouknutá přesně jako to, co je hodně profouknuté. Profouknuté tak dokonale, až to doopravdy bolí.
Po večeři jsem se zamyslel. Najedený, napitý. Na co asi myslím, když se řekne nejhezčí něco?
Chcete se přidat? Když bude nás na nejhezčí něco myslet dostatek, svět se pohne o centimetr doleva. Napsal o tom v jednom svém traktátu Leonardo, který měl včera cca. 556. narozeniny: „Nejhezčí něco jest mocná múza inspirace. Vodíkové vodiče a ponorky. Myslím-li na nejhezčí něco, přepadávám doleva a mám nejlepší nápady. Gravitony a přenosný počítač, hrušky a dveře. Když nás bude myslet více na nejhezčí něco, svět se pohne doleva. Budu mít ještě lepší nápady! Je to tak jasné!“ Že mám pravdu dokazuje mistrův autoportrét. Je na něm zprava, ano, jak jinak, vždyť měl levou stranu celou pomlácenou! Vidíte tu oteklinu pod levým okem na lícní kosti? Chachá.
Přidejte se, ten centimetr za to stojí! Za těch více než 550 let se mnohé změnilo, naše věda pokročila dopředu a někdy i vlevo. A proto víme, ano, je to experimentálně ověřeno, že když se u myšlení na nejhezčí něco budeme hihňat, budeme se hihňat více. Pozor! Nehihňat se moc, ani málo. (Správná míra je 7, 2457 Hihňovy stupnice.) Do toho!
Kampus se pomalu zaplňuje, sluníčko svítí. Teplo není, ale aspoň že svítí. Volby v Itálii vyhrál AC Milán. Mezi linky přibyl nový odkaz. Národní fotbalový tým se nám rozpadá, moc nadějně to pro blížící se Mistrovství Evropy nevypadá. Pokud se Rosa uzdraví, těžko bude mít oslnivou formu; Čech bude zřejmě chytat v hokejové přilbě, Jankulovski běhat o berlích.
Dnes jsem se šel projít kolem kampusu a myslím, že jsem se nachladil. I když místy a chvílemi svítilo sluníčko, teplota je stále pod deseti nad nulou. Je to bída. Dokonce na vršcích nevysokých kopců je vidět sníh. Kdy přijde teplo? Přijde vůbec?
Natočit dobrý životopisný film o nějakém malíři není snadné. Tak třeba film s Edem Harrisem v hlavní roli o Pollockovi - nuda, předvídatelnost následujících scén se blížila 98%. Frida má zoufalý scénář; nemusím nic zastírat, já ten film nemám rád. V naději jsem si půjčil snímek o Modiglianim s Andy Garciou v hlavní roli. Protože jsem šťastným držitelem znalosti o Modiglianiho životě, očekával jsem cajdák. Co by se o jeho předpisově bohémském životě dalo natočit jiného. Neuznání, chudoba, nemoc, miláček žen. Je třeba říkat víc? Film tomu nasadil absurdní korunu. Autor filmu vymyslel nesmyslnou soutěž, které se účastní největší esa Paříže té doby – Picasso, Soutin, Utrillo, apod. Hlavní cena je pěkná finanční odměna a samozřejmě uznání veřejnosti, zakázky, úspěch. Modigliani se odmítá účastnit, nakonec pod vlivem potomka na cestě, rozhodnutí o nastoupení řádné cesty životem (svatba s družkou, jejich seznámení je snad nejtrapnější filmová scéna desetiletí. Ty pohledy, ty úsměvy. No tak! Představte si, mezi pokročilými zájemci o umění známého malíře a mladou nezkušenou dívku z dobré rodiny, která dochází na hodiny kresby, představte si to maximálně beznápaditě), souhlasí s účastí. Dokončí svůj obraz, zažádá na úřadě o registraci sňatku, oslaví to celé v hospodě (je přeci bohém), nemá na zaplacení, je zle zbit a zraněním podlehne. Brrrrrrrrr. Musíte vidět!
Mimochodem, o mém dalším oblíbenci Basquiatovi je zajímavý film. Narazil jsem na krátké video, kde je rozhovor se skutečným Basquiatem. Kdo viděl film, zpětně ocení jeho hodnověrnost.
Překlad, protože ne všichni vládnou AJ.Procházel jsem databázi dvd místní knihovny, která obsahuje přibližně 1500 položek. Jak jsem tak brouzdal seznamem, narazil jsem na Viscontiho Smrt v Benátkách (1971). Předlohu jsem četl, film jsem chtěl vidět už dávno, ale vždycky (co si pamatuju jednou), když to bylo na programu v kině, mi do toho něco přišlo (někdy to bylo unavené z práce, jindy se tomu prostě nechtělo). Využil jsem situace a vyrazil do knihovny pro film. Šel jsem třičtvrtěprázdným kampusem a žádné překvapení na obzoru, vítr foukal, sluníčko nesvítilo. Před knihovnou bylo malé shromáždění asi deseti lidí. Nejprve jsem neviděl, co se děje, pomalu a ostražitě jsem se přibližoval. Těsně před vchodem do knihovny stály dvě kachny a - podle mého - záměrně blokovaly vstupní dveře. Chvilku jsem tam stál s ostatními a probodával nemilosrdnými pohledy zákeřné kachny. V jejich očích se blýskala čirá zlomyslnost. Tu mě osvítil paprsek MI6. Jsi přece v zemi, která zrodila agenta agentů, co by asi dělal on? Zbraň pod bundou nenosím, přesto jsem se rozhodl jednat. Využil jsem momentu překvapení, udělal několik rychlých kroků, skok, parakotoul, přelet nad kachním hnízdem, pravačka otevřela lítačky a levačka odstrkovala dotěrné nepřátele. Abych to zbytečně neprodlužoval; jakmile jsem se dostal za jejich záda, nemohly nadále uhlídat svoje pozice a rezignovaně odešly zpět k rybníku. Dočkal jsem se nezaslouženého potlesku a bylo mi dovoleno půjčit si dvě dvd, namísto obvyklého jednoho. Tak jsem se vrátil obloukem ke Smrti v Benátkách. Mahlerova hudba po většinu filmu, dialogů asi tři. Kdo má rád akci, tak si zrovna neužije. Kdo má rád dlouhé záběry, Benátky, tápající umělce, tak si přijde na své. Zaujala mě, mimo jiné, replika: „Co by byly Benátky bez turistů?“ Následuje záběr, kdy hlavní hrdina je na náměstí sv. Marka sám samotinký, sám. Co já si pamatuji, bylo tam kromě milionu holubů, dva miliony Japonců. Dnes Benátky = turisti. Kdyby někdo měl zájem vidět turisty, turisty a stíny památek, měl by jet do Benátek.
Carla Bruni-Sarkozy si při své první oficiální návštěvě získala mnoho nových fanoušků, stále místní novináři vzpomínají její eleganci. Teď píší o tom, jaký má kladný vliv na „nebezpečného a nekulturního pravičáka“. Sarko s jeho radikálním plánem na přebudování Francie, který je mimo jiné nevstřícný vůči přistěhovalcům, navštívil chudou africkou rodinu žijící v Paříži. Nevím, kde přesně se pohyboval, která z mnoha afrických chudých rodin byla poctěna jeho návštěvou. Možné je, že to mohla být jedna z rodin žijících poblíž Place de Clichy, kde rok přežil ve svém superskromném studeném pokoji Deyf. Škoda, kdyby si Sarko býval Carlu našel dřív (a volby byly o něco dřív), Deyf mohl potkat Sarka ve svém domě. A kdo ví, co by se dělo dále. Jak znám Deyfa, nerozpakoval by se a zapředl s prezidentem hovor. A vůbec, kdybych se narodil ve Francii před 42 lety, byl bych prezidentem já. Nechávám se zbytečně unášet fantazií, vlastně jsem chtěl napsat, že Carla je tak dobrá, že se jí podařilo Sarka dostat i do TATE gallery. To by mě zajímalo, který z našich politiků tam byl. Předpokládám, že žádný, ovšem pokud tam nebyla oficiální recepce s „free buffet“. Ano, není to fair. Žádný z nich nemá Carlu.
Sledoval jsem několik sérií seriálu přátel a mám zde drobné doznání, od plic nemám rád Rachel. Je to imaginární postava, ale ve své současné osamocenosti a otrávenosti z esejů nabývá pro mě skutečných obrysů. Ale to je jen tak na okraj, když už, tak už, nabízí se otázka, kdo je vaším oblíbeným fiktivním hrdinou? A kdo nejméně oblíbeným?
Náš vládní systém má mnohé mouchy a dokonce zjevně i jiná zvířata. Rozum mi stojí nad tím, proč Schwarzenberg platí Čunkův audit, a jak je možné, že on je zpět ve vládě. Proč je tam tak rychle? Neměl by počkat na výsledky nezávislého auditu? A bude audit nezávislý, když ho platí hrabě? Výsledkem pro mě je, že Čunkovi nevěřím. Tohle mohlo být provedeno dávno z iniciativy samotného Čunka. Ale na druhou stranu neznám detaily, takže mluvím spíše o dojmech, než o faktech. Ve srovnání se Zimbabwe se zaobíráme srandovními problémy. Mugabeho strana, zdá se, prohraje/prohrála volby. Jeho styl vyjednávání je prostý. Buď beztrestnost pro něj a stranické špičky nebo vyhlásí výjimečný stav a volby zmanipuluje. Ano, máte pravdu, toto není vyjednávání.
FIDE zveřejnila novou tabulku nejsilnějších hráčů. Není žádné překvapení, že z prvního místa kraluje Vishi Anand, který má jako jediný elo přes 2800. Podařené výsledky vynesly na páté místo mladého Nora Carlsena, je to obdivuhodný šachista. Náš nejlepší hráč David Navara si stojí na slušné pozici, těsně se vešel do první padesátky. Kdeže loňské sněhy jsou, když se pohyboval na hranici první desítky. Přesto je to stále vynikající hráč.
Dostal jsem jeden z těch nesmyslných emailů "když to pošleš dalším pěti lidem, splní se ti přání střední úrovně, když deseti, tak o něco náročnější, a když to pošleš víc jak tisíci lidí, staneš se králem vesmíru". Mým dobrým zvykem je takovou poštu okamžitě mazat, ne však tentokrát. Pustil jsem se do vyplňování otázek. Seřaď zvířata: Kráva, Tygr, Ovce, Kůň, Prase. Moje úvahy šly asi takto: jsem prase? ani ne, ale mám rád tygry, jsou silní a mají stejnou velikost nohy, jenže oni nemusí shánět boty. Velikost nohy jsem měřil v ZOO Brno. Tak je dám na první místo. Nejsem sice prase, ale mám rád vepřové řízky. Hm. Ale kůň je vysoký a jezdil na něm Vinnetou, Aragorn a dokonce i Masaryk. Blablabla. Podobně racionální důvody jsem volil a zjistil následující:
1) ve čtvrtek pátého se mi nesplní žádné přání
2) můj život je daleko a je modrý
3) moje osobnost se nejlépe dá popsat slovy „pouští chlupy“
4) moji nepřátelé mají nechutný ocas
5) můj přístup k sexu: nepiji
6) můj život se nezlepší
Inu, co se dá dělat. Teď je tu čas báječných esejů.
Kdo dobře zná pěknou knihovnu FF MU vzešlou z ateliéru Kuba, Pilař – architekti, zná i její temné stránky. Skleněné automatické dveře nutí jednoho se soustředit, seč mu síly stačí. A stejně je to někdy málo. Řešení je snadné a prosté, stačí si vzít svůj notebook a sluchátka. Dnes jsem šel na chvíli číst do místní knihovny, a protože žádné technické rušící prvky zde nejsou, notebook jsem nechal v pokoji. Chyba. Jeden nesmí zapomenout na lidský prvek. Vybral jsem si své knihy, posadil se na volné místo a začal číst. Sousedka přede mnou vesele ťukala do svého počítače a kývala se do rytmu, který jí hučel do uší. Já se proklínal, že jsem si nevzal svůj. Ona se nejenom kývala, funěla jako fotbalista po 87 minutách zápasu, popotahovala nudle jako zkušený Japonec a nevím proč, mlaskala. Příště zásadně s notebookem a sluchátky a můžeme funět, popotahovat i mlaskat stereo!
Lysá hlava, vždy černé oblečení a doutník - Jean Nouvel se stal nositelem jednoho z nejprestižnějších architektonických ocenění Pritzkerovy ceny. Gratulujeme (vzal jsem to šmahem i za vás), brzy přidám vlastní foto nějakých jeho staveb. Těšte se! Já se už těším.
Mám dojem, že pomalu nastává čas volit nejzbytečnější informace (NZI). Je s podivem, jaké nesmysly a zbytečnosti zahlcují všechno. Jedním ze současných velkých kandidátů na NZI je zpráva o návštěvě Paris Hilton v Praze. Upadla na bradu a do Prahy už nikdy nepojede. No, co se dá dělat, myslím, že Prahu můžeme prostě zbořit. A viděl někdo z vás pořad Detektor? Co se to kolem toho děje? Vachler zešílel? Nebo kdo zešílel? Možná já, protože tady je stálých 8 stupňů Celsia. Dnes svítí sluníčko, a proto fouká ledový vítr od moře.
Dostal jsem DVĚ nové pohlednice, pokud se nepletu, jsem místní pohlednicový král schránky S. Stíhá mě jakýsi Řek Stanapoulous, který má celkem pohlednice tři. Nepočítám dopisy, protože v těch zcela jasně vítězí kolega Sihrkavahrenatan s pěkným průměrem 1,3 dopisu na den. Díky těm, kteří mi k tomuto ojedinělému a vzácnému titulu pomohli. Obzvláště mě potěšila pohlednice z Miletína: Ach, vy lesi, tmaví lesi, lesi Miletínští! Zde lesy nejsou, holé kopce a ovce s mnoha jehňátky, která mají modrá čísla. Mým favoritem je 154, má černé ponožky.
Můžete se těšit na brzký příspěvek o nevěstách!Nejenže bude v Praze Kramnik, na Hluboké bude Kasparov simulovat. Erwe, doufám, že se na něj půjdeš podívat a něco nafotíš. Na Kubě zavádí mobilní telefony, přiznávám, do teď jsem netušil, že je tam nemají. Ale že by to bylo tak zásadní, inu, možná. Kdyby radši svobodu slova zavedli, ta se hodí víc a pro mě za mě, ať pak i ty mobily mají. Ale třeba je to jen obrácený postup a brzo se dočkají. A podobně by se mohli zařídit i v Bělorusku. Teď si přesně nevzpomínám, byl to snad mocný Immanuel (ne motýl, filozof, vlastně je to jedno, motýl nebo filozof, jaký je v tom rozdíl?), který zformuloval princip publicity. Pokud se něco (v souvislosti s právy jiných) tají, pravděpodobně to nebude v souladu s právem a spravedlností. Carla Sarkozy navštívila Anglii a princ Charles jí líbal ruku. A v Praze je otevřená nová expozice Baroko v Čechách ve Schwarzenberském paláci na Hradě. Viděl jsem palác zrekonstruovaný při Týdnu architektury, měl jsem pocit, že je to povedené a ten výhled (!). Proto nabádám pražského právníka Karotku (vousatého trpaslíka vzrůstu nad 180cm, který se podepisuje AdGr, a kdyby mu to stále nedošlo, je to ten, co si na okně pěstoval strom), aby tam zašel a podal zprávu. Nepletu-li se, stále tam platí volný vstup, pokud přijdete v převleku Ježíše. To je výzva!
Byl jsem dnes také v obchodě ve městě. Paní pokladní mají ve zvyku prohodit se zákazníky zdvořilostní fráze. Mým zvykem je se namísto odpovědi přiblble usmívat. Ne tentokrát! Paní za kasou byla tak zarputilá ve své snaze dostat ze mě nějaké slovo, že neváhala dvojotázku: how are you?Everythig´s allright? zopakovat hned třikrát. Neváhal jsem a po třetí dvojotázce/šesté otázce odpověděl: But of course my lady a zazpíval jí písničku. Byla trochu překvapená, ale evidentně se jí božský hit Trezor velmi líbil. A na závěr jsem dodal prosté: Ye, ye, allright. Cheers. Přístě přidám i ty božské taneční kreace. To je výzva!
Tu na likérem svým já stále sním. Je tady zkrátka moc nahulíno. Toto samozřejmě neplatí o lancasterských, potažmo anglických, barech. Zatím jsem nenavštívil všechny místní kluby, proto bude tato zpráva neúplná, ale nevěřím, že by to někoho trápilo.
Toast se jmenuje klub, kde se platí za WC. Na toaletě stojí muž - pouští vodu, podává mýdlo, nesmysl. Nechápu, kdo něco takového dělat, mám za to, že jde o čistočisté mrhání časem. Toast má dva parkety taneční, jeden pro pop a r´n´b a druhý pro indy a rock. Ovšem, jak jsem se později dozvěděl, hudební náplň se mění podle dnů. Indy a rock jsou na pořadu každé pondělí. Pintu piva je zde možné pořídit za 2, 80 až 5 liber. Proto – a toto je obecné pravidlo – do klubu je levným zvykem chodit ve stavu mírné, střední nebo pokročilé opilosti, dle vkusu.
Sugarhouse se nepochopitelně těší největší oblibě na campusu. Nepochopitelné je to pouze pro mě, místní si hodinové stání ve frontě u vstupu vskutku užívají. Ačkoli rtuť na teploměru se pohybovala pod úrovní pěti nad nulou, všichni domorodci stáli ve frontě v tričkách, popřípadě minisukních a tílkách. Lehko je označit Čecha - obecně cizince - zabaleného ve své teplé zimní bundě a šále. Vedle mě stál Ital v kulichu; já svůj měl frajersky v kapse. Když už se dostanete za vstupní dveře, vnitřní prostor je přelidněný, pivo minimálně za 2, 50. Hudba je rádiový mix srovnatelný s Evropou 2. Vydržel jsem tam asi hodinu.
The Lounge je malinký dvoupatrový klub, kde mají australské pivo Foster´s za 1, 50, když máte štěstí. Když ne, tak za 1, 80. Hraje se tu hlavně r´n´b a bývá tu děsivě přeplněno. Zajímavé je, že se lidé přesouvají z jednoho patra do druhého ve vlnách. Jakmile skupina pěti a více lidí mění podlaží, nabalí se na ně bezpočet dalších. K dobru je, že můžete na záchod zcela zdarma. To jednoho potěší, když má – na místní poměry - levné pivo.
Revolution je také dvoupatrový, navíc je to vodka bar- tzn. mají spoustu druhů vodky. Spodní patro je spíše takovou hospodou s hlasitou hudbou, než klubem. Klub malý, s příjemnou rodinnou atmosférou. Když na taneční parket vtrhne skupina deseti lidí, zcela ho obsadí. Ovšem taneční parket je víceúrovňový, což může být/je po většinu večera zdrojem bujaré zábavy – střídání „tanečníků“, v některých případech populárních „kývačů“- ať už z příčiny opilosti či tělesné koordinace (někdy úzce souvisí). Soutěž o nejkývavější kýv jednoznačně vyhrál narozeniny slavící Simone. Kýval se tak, až spadl do Erlendovi norské náruče. To bylo veselí. K dostání je zde předražené a nedobré pivo Staropramen. Za jednu libru je možné koupit si třetinku piva v lahvi běžné anglické kvality.
Největším klubem je Carleton, který není v Lancasteru, nýbrž na mořském pobřeží v Morecambe. Klub pojme zdaleka nejvíce lidí, a přece vnitřní prostor není tak zaplněný ve srovnání se Sugarhouse. Navíc, když má jeden dost vnitřku, může se jít vyvětrat na mořské pobřeží, kde zpravidla fouká ostrý studený vítr a mírně či více poprchává. K dostání jsou opět třetinky piva za libru. Hrají zde nejpestřejší směs zahrnující Wham, Arctic Monkeys, Strokes, Queen, Oasis, Elvise, 50cent, Madonu, atd. Nutnou podmínkou je být minimálně mírně opilí. Carleton pořádá každou středu tematické večery, takže tu můžete potkat kovboje a indiány, policisty, vězně, včelku máju, klub místních amerických fotbalistů, Simoneho celého v červeném – od bot až po brýle, havajské kraťasy v kombinaci se šálou. Kdo se oblékne nejnesmyslněji, vyhrává. Moje vášnivě tradiční kombinace džíny a svetr zde působily jako zcela neotřelý a anarchistický zjev.
Víc jsem zatím neviděl, pokud jsem na něco nevzpomněl, tak se omlouvám. Pokud se mi podaří ještě něco důležitého si vybavit, informaci doplním.
A teď zpátky k esejům.
Večery jsou zde stále ještě dlouhé, tma padá tak kolem šesté. Kampus se vyprázdnil, většina studentů odjela na velikonoční prázdniny (trvají čtyři týdny) domů. Proto, když jeden přijde do baru, vítají ho a chovají se netradičně přátelsky.
Při jednom takovém malém setkání jsem zapředl rozhovor s Mircem, Italem, který tu dělá PhD z teoretické fyziky. Samozřejmě to byl hovor nad míru zajímavý a je třeba přiznat, že některé informace mě šokovaly. Tak třeba, urychlovač částic se staví dvacet let, pokusy se dělají dvanáct, patnáct let. Vyhodnocení pokusů, interpretace nasbíraných dat alespoň dalších deset let. Když se to sečte dohromady, tak je to opravdu práce na dlouhé lokte. Žádná rychlokvaška. K neuvěření. A co když někdo po devíti letech práce zjistí, že někde v průběhu sbírání dat došlo k chybě?
Emil Filla, Čtenář Dostojevského, 1907.
