Když v báru houstne dým

Tu na likérem svým já stále sním. Je tady zkrátka moc nahulíno. Toto samozřejmě neplatí o lancasterských, potažmo anglických, barech. Zatím jsem nenavštívil všechny místní kluby, proto bude tato zpráva neúplná, ale nevěřím, že by to někoho trápilo.

Toast se jmenuje klub, kde se platí za WC. Na toaletě stojí muž - pouští vodu, podává mýdlo, nesmysl. Nechápu, kdo něco takového dělat, mám za to, že jde o čistočisté mrhání časem. Toast má dva parkety taneční, jeden pro pop a r´n´b a druhý pro indy a rock. Ovšem, jak jsem se později dozvěděl, hudební náplň se mění podle dnů. Indy a rock jsou na pořadu každé pondělí. Pintu piva je zde možné pořídit za 2, 80 až 5 liber. Proto – a toto je obecné pravidlo – do klubu je levným zvykem chodit ve stavu mírné, střední nebo pokročilé opilosti, dle vkusu.

Sugarhouse se nepochopitelně těší největší oblibě na campusu. Nepochopitelné je to pouze pro mě, místní si hodinové stání ve frontě u vstupu vskutku užívají. Ačkoli rtuť na teploměru se pohybovala pod úrovní pěti nad nulou, všichni domorodci stáli ve frontě v tričkách, popřípadě minisukních a tílkách. Lehko je označit Čecha - obecně cizince - zabaleného ve své teplé zimní bundě a šále. Vedle mě stál Ital v kulichu; já svůj měl frajersky v kapse. Když už se dostanete za vstupní dveře, vnitřní prostor je přelidněný, pivo minimálně za 2, 50. Hudba je rádiový mix srovnatelný s Evropou 2. Vydržel jsem tam asi hodinu.

The Lounge je malinký dvoupatrový klub, kde mají australské pivo Foster´s za 1, 50, když máte štěstí. Když ne, tak za 1, 80. Hraje se tu hlavně r´n´b a bývá tu děsivě přeplněno. Zajímavé je, že se lidé přesouvají z jednoho patra do druhého ve vlnách. Jakmile skupina pěti a více lidí mění podlaží, nabalí se na ně bezpočet dalších. K dobru je, že můžete na záchod zcela zdarma. To jednoho potěší, když má – na místní poměry - levné pivo.

Revolution je také dvoupatrový, navíc je to vodka bar- tzn. mají spoustu druhů vodky. Spodní patro je spíše takovou hospodou s hlasitou hudbou, než klubem. Klub malý, s příjemnou rodinnou atmosférou. Když na taneční parket vtrhne skupina deseti lidí, zcela ho obsadí. Ovšem taneční parket je víceúrovňový, což může být/je po většinu večera zdrojem bujaré zábavy – střídání „tanečníků“, v některých případech populárních „kývačů“- ať už z příčiny opilosti či tělesné koordinace (někdy úzce souvisí). Soutěž o nejkývavější kýv jednoznačně vyhrál narozeniny slavící Simone. Kýval se tak, až spadl do Erlendovi norské náruče. To bylo veselí. K dostání je zde předražené a nedobré pivo Staropramen. Za jednu libru je možné koupit si třetinku piva v lahvi běžné anglické kvality.

Největším klubem je Carleton, který není v Lancasteru, nýbrž na mořském pobřeží v Morecambe. Klub pojme zdaleka nejvíce lidí, a přece vnitřní prostor není tak zaplněný ve srovnání se Sugarhouse. Navíc, když má jeden dost vnitřku, může se jít vyvětrat na mořské pobřeží, kde zpravidla fouká ostrý studený vítr a mírně či více poprchává. K dostání jsou opět třetinky piva za libru. Hrají zde nejpestřejší směs zahrnující Wham, Arctic Monkeys, Strokes, Queen, Oasis, Elvise, 50cent, Madonu, atd. Nutnou podmínkou je být minimálně mírně opilí. Carleton pořádá každou středu tematické večery, takže tu můžete potkat kovboje a indiány, policisty, vězně, včelku máju, klub místních amerických fotbalistů, Simoneho celého v červeném – od bot až po brýle, havajské kraťasy v kombinaci se šálou. Kdo se oblékne nejnesmyslněji, vyhrává. Moje vášnivě tradiční kombinace džíny a svetr zde působily jako zcela neotřelý a anarchistický zjev.

Víc jsem zatím neviděl, pokud jsem na něco nevzpomněl, tak se omlouvám. Pokud se mi podaří ještě něco důležitého si vybavit, informaci doplním.

A teď zpátky k esejům.