Včera v skoro-ale-ne-úplně-pozdních hodinách proběhlo další z pravidelných setkání skupiny lidí, kteří rádi jí. Tentokráte jsem nic nevařil, pouze jsem donesl italské víno (nevím proč a je to velká škoda, víno z jižní Moravy se tu sehnat nedá) a české pivo Staropramen. Ačkoli Staropramen je v naší republice (mnou) hodnocen spíše jako průměrné, nijak chuťově výrazné pivo, zde je to jednooký král. Nejvíce lidí na světě má Čína. Zdánlivě nesouvisející fakt má dalekosáhlé konsekvence. Kdykoli se kdekoli na světě vytvoří skupina lidí, s vysokou pravděpodobností bude alespoň jeden z nich čínského původu. V naší včerejší skupině jich bylo hned několik a je jim třeba připočítat k dobru, že to byly právě ony, kdo připravil nejchutnější pokrm. Hovězí ve vynikající pálivé (chilli, několik druhů pepře, síla, vážně síla) omáčce s celerem. Po tom jsem se mohl utlouct, šel jsem dokonce tak daleko, že jsem se naučil s 85,7% úspěšností používat při jídle hůlky (!).
Naopak zdaleka nejhorším gastronomickým zážitkem byl zelený japonský papír. V zemi Nippon je to známá pochoutka. Přestože mě ani vzhled příliš nelákal, ochutnal jsem. Chyba! Ryba s rybou a trochou ryby. Extrahovaná rybovitost nahuštěná do lesklého zeleného papírku. Nikdy víc, když na to vzpomenu, stále mi běhá mráz po zádech a po jazyku.
Abych dokázal, že nejsem vynikajícím jídlem úplatný a jsem morální dobře najedená autorita, volám spolu s ostatními po svobodném Tibetu.
Žádné komentáře:
Okomentovat