Zeměkoule se otřásla a jedna z jejích základních charakteristik už neplatí. Bill Gates už není nejbohatším mužem planety. Forbes spočítal, že není dokonce ani na druhém místě, ale až na třetím. Dokonce se do první stovky dostal i český číšník.
Přátelé, vede nás to k zamyšlení.
Přátelé, postavme se k tomu čelem, ani jeden z nás tam není.
Štěstí si za prachy nekoupíš, ale zbývá spousta věcí, který koupit lze.
Nejbohatším člověkem je Warren Buffett, což zase není takové překvapení. Je mu už ale 77 let a hledá nástupce do vedení své investorské společnosti (pokud toto čte jistý Adam Chésus Dží, tak ať se moc nedurdí, byl jsem líný hledat přesný termín). Možných nástupců není mnoho, tuším, že tři. Každý dostane 5 miliard dolarů a vítězem bude ten, který bude mít největší zisk. Podle mého je neuvěřitelná výhra být už jedním z nich.
A tak si říkám, co bych si pořídil jako první, kdybych měl takové prostředky. Není to jednoduché. Přesto by moje první snaha vedla k tomu, abych se stal vlastníkem Palladiovi (a Scamozziho) villy Rotondy.
Co vy?
3 komentáře:
Zaplatil bych si zdravotní i sociální pojištění na celej život dopředu, koupil bych si novou ortézu, nějaký knihy a pozval bych kamarády na tejdenní pitku.
Nejprve bych bratrovi zaplatila hodiny logického chování, k tomu intenzivní kurz počtů pro 1. stupeň ZŠ, neb mi hnul maximálně žlučí, ale to sem nepatří, je to pouze tak čerstvé, že při vyťukávání písmen skřípu zuby a obrušuju si provizorní plomby.
Poté bych si nechala postavit dřevěný srub někde na Sibiři, plamenometem bych rozmrazovala půdu a hledala kostry mamutů, pak bych nalezenou kostru zkompletovala a postavila ji vedle srubu, skelet bych potáhla sklem, uvnitř mamuta bych pěstovala obří kedlubny a prodávala je na trhu ve vesnici N. vzdálené dvacet verst od mé bílé samoty. Výhled z okna bych měla takový, že bych se při každém svítání mohla zbláznit!! Tam bych se skutečně MOHLA zbláznit. Na půdě nebo možná v podzemí (to by se domluvilo s architektem) bych měla vedle obřích kedluben také obří knihovnu, nové knihy bych si nechala posílat do vesnice N. na poštu, v místní hospodě bych se učila rusky, pila bych čaj a víno, jsem cizinec. Domů bych jezdila drožkou, táhli by ji dva koně husté srsti a dlouhých těžkých řas. Oči by měli černé a skelné, z nozder by šla teplá pára. Bydlela bych u nějaké velké řeky, ale zároveň bych měla výhled na hory, zprava hory, zleva rovina s řekou a nekonečnými lesy. Muselo by to být místo, kde hodně svítí slunce, ale neštípe a nepálí, jen hřeje. Domek by stál na kůlech, na jaře se řeka vylije z koryta a protože ji zmrzlá půda nepřijme, budu žít několik měsíců na jezeře; takže podzemní knihovna odpadá, mířila bych výš. Přátelům bych psala ruční dopisy s obrázky, zvala bych je k sobě, když by měli čas a chtěli přijet, do obálek bych přikládala potřebné bankovky, protože bych neměla účet. Oni by přivezli víno z jižní Moravy a nějaké vyprávění až do rána. Jezdili by si ke mně odpočinout, byla bych taková sibiřská Shellka. Když by se vrátili domů, každý by hned poznal, že přicházejí z jiného světa.
Tu výtku si Adam Chésus Dží bere k srdci. Být nadán stejnou výřečností coby např. Mr. Rára, psal by vtipné a nápadité reakce. Při stávající charakteristice suchopárného hnidopicha mu však nezbývá, nežli se omezit na připomínání cizích chyb v textu.
...ale k věci...vzhledem k tomu, že ti tři budou pravděpodobně muset ty peníze taky vrátit, asi by bylo na místě na jejich místě tolik nerozhazovat...
Okomentovat