Po večeři jsem se zamyslel. Najedený, napitý. Na co asi myslím, když se řekne nejhezčí něco?
Chcete se přidat? Když bude nás na nejhezčí něco myslet dostatek, svět se pohne o centimetr doleva. Napsal o tom v jednom svém traktátu Leonardo, který měl včera cca. 556. narozeniny: „Nejhezčí něco jest mocná múza inspirace. Vodíkové vodiče a ponorky. Myslím-li na nejhezčí něco, přepadávám doleva a mám nejlepší nápady. Gravitony a přenosný počítač, hrušky a dveře. Když nás bude myslet více na nejhezčí něco, svět se pohne doleva. Budu mít ještě lepší nápady! Je to tak jasné!“ Že mám pravdu dokazuje mistrův autoportrét. Je na něm zprava, ano, jak jinak, vždyť měl levou stranu celou pomlácenou! Vidíte tu oteklinu pod levým okem na lícní kosti? Chachá.
Přidejte se, ten centimetr za to stojí! Za těch více než 550 let se mnohé změnilo, naše věda pokročila dopředu a někdy i vlevo. A proto víme, ano, je to experimentálně ověřeno, že když se u myšlení na nejhezčí něco budeme hihňat, budeme se hihňat více. Pozor! Nehihňat se moc, ani málo. (Správná míra je 7, 2457 Hihňovy stupnice.) Do toho!
6 komentářů:
Čau Filipe, jaký používáš aktuálně mail? Psal jsem ti na gmail, došlo Ti to? Vláďa
tak tomu říkám komentář !
ps. dnes se hihňám pouze 1,2534 Hihňovy stupnice, protože jsem jednak opuštěná, a jednak byla 11. 4. 2008 založena pobočka Národního odporu na Vysočině, o čemž informují stránky www.odpor.org. Antifašistická pobočka na Vysočině ještě neexistuje, tu založím ve spolupráci s Antifou já.
Moje spolubydlící Pavlínka však říkala, že jsem dnes ze spaní říkala "s.r.o. chichichi" a pořád jsem to opakovala a smála se u toho...
dnes je svět možná víc vlevo, a taky tady prší. Z Derridy zatim ani čárka, a nakonec všichni píšou o Hegelovi. Jinak prostě nic, nic.
"My flowers are beautiful."
ČTENÍ NA NEDĚLI :)
0,1 Hs: Cestou do Prahy (žlutým) – spolusedící mě pustila k oknu, když viděla mé zděšení, že bych měla trávit 2,5 hod. koukáním do uličky – jí je to prý jedno, pořád otrava. Chvíli mě sledovala, já oči za sklem – slyším, jak říká – vždyť je to furt stejný – myslela krajinu za oknem (Brno-Praha) – ne, není, odpovím a usmívám se, jako kdybych měla v krosně svěrací kazajku. Je to votrava, slyším ji zase říkat, copak nám asi pustí? – „Mr and Mrs Smith“ - ona na to – mohlo to být i horší a nasadila si spokojeně sluchadla – už to tedy viděla! Nechala jsem ji objevovat další vrstvy, věnovala jsem se „svému oknu“, dělaly jsem přece to samé. Kamioňáci: kouří, jednomu leze noha skoro z okna (to vidím poprvé), ten řídí předloktím, ten dvěma prsty. Osobák: ten řídí s hlavou na předním skle, co když se mu kravata zamotá do volantu a přijde ostrá zatáčka? Otevřu lidovky od štědré stevardky se žlutými vlasy a růžovými brýlemi nad čelem s dikcí zámecké průvodkyně – náš plánovaný příjezd…kapučíno, čaj…sluchátka použitá i nepoužitá nevracejte zpátky do sáčku…budu chodit uličkou…pan a paní Smithovi - v lidovkách čtu – Febiofest, rozhovor s nějakým režisérem: „ženy sledují toho, kdo je v autě, muž se dívá na auto, ženy jsou vztahové, muži…“ – hlas z nedávné minulosti mi vysvětlil, co právě dělám a kdo jsem – vzpomínám: „cestou na autobus“ ještě v Brně, na přechodu: sledovala jsem všechny řidiče/řidičky tak intenzivně, že se mi z toho zatočila hlava. Kdyby mě na zelenou netáhl dav, tak padnu zebře na hřbet. Film skončil, spolusedící neměla, co dělat, chvíle ke konverzaci, nejprve mobil, kdo volal, odpovědět, vyřídit, domluvit, přesunout, jem tak zaměstnaná, zapíšu si to do svého velkého diáře písmem prvňáčka. Poslouchám její telefonní hovor – jede na pohovor. Chce prchnout z Brna do Prahy. Už dlouho si tam hledá práci. Pak domlouvá party na víkend, na vlastní chatě, jak se vám to hodí. V Praze je přece všechno lepší. A teď to klapne. Osměluji se – v jakém oboru? – v personalistice – dělala jsem, že rozumím. Další otázky. Svítá mi – učiním závěr – „takže vy jedete dělat pohovor, abyste mohla dělat pohovory???“ a směju skoro nemístně, protože mám v krosně pořád tu svěrací kazajku. Ano, má radost z mé radosti. Z toho, jak oceňuji vtip její životní situace. Nedávno s ní dělala pohovor slečna: neměla na to, byla tak neprosfesionální! Už mám zkušenosti, a ona na tom byla dost blbě, do té firmy bych nešla. Dokážu prostě odhadnout lidi, podle toho, co říkají a jak. Jak se při tom chovají. Víte, řeč těla (proboha, to už mají všichni nastudováno i pozpátku, myslím si) – pořád si mě prohlížela. Jsem sledována! Analyzuje mé pohyby (a obě to víme). Jsem klidná. Neškrabu se na nose, na krku, neošívám se, mluvím souvisle, netočím si vlasy (před ženskou taky, že!). A dál? Nic. Ani mi neřekla „nazhle“, rychle zmizela.
Cestou zpět z Prahy do Brna – (jedu posilou bez růžové stewardky, je klid, tma, okno i sedadlo mám sama pro sebe) – před jízdou na WC (v Praze z 5,-! Tam musím jít, i kdyby se mi nechtělo) – předsíň, pán u „vstupného“ na mě vystřelí s otázkou – slečno?, máte chalapa?, směju se: bez odpovědi mě nepustíte na záchod? Jen klidně bežte, ale mám tady jednoho, ten by se vám mohl líbit, ukáže v pravo, stojí tam „můj potenciální nápadník“, taky se usmívá a klaní, čapku nesmeká, nemá, podle modré uniformy řidič autobusu. Galantně mi otvírá dveře záchodků. S díky odcházím do žluté posily.
už dám zase na chvíli pokoj :)
Okomentovat