Vracím se z přednášky, bloudím po campusu. Nespěchám. Zničehonic stojím o 40 cm jinde, cítím, jak do mě někdo naráží. Pohotově (nebojím se použít slovo bleskurychle) připravím svá kladiva (čti pěsti) a chystám se k odvetě. Avšak...nikde ani noha. V tom jako bych z dálky uslyšel ať je jak...
Byl to on. Fouká tady tak mocně, že když nestojíte pevně oběma nohama na zemi, poponáší. A místní do toho hrají hru (je dost podobná našemu fotbalu) v kraťasech a tričku.
3 komentáře:
Doporučuji příruční větrolam.
Větrolam, vlnolam, …kamenolom – to už ale jinde jsme.
Fraktury živlů.
Abychom byli kompletní – hasič se sekyrou
Lidé žijící na větrem bičovaném mořském pobřeží jsou prý mnohem depresivnější než vnitrozemci. Závěry průzkumů? Ale kdeže, tady to pěkně ošulili; ostatně dotazovaní by tazatelům ani neotevřeli – řeklo se jen: lidé na okraji společnosti a honorář byl na stole. A pokud ho vítr neodnesl, určitě tam neleží dodnes.
Proč lidé špatně snáší vítr? Ne, to jen ti zapšklí a staromódní zápecníci a závětrníci; volnomyšlenkáři a pokrokoví lidé přece vítr milují jako výraz svobody, rozletu. BLBOST! Vrátím se ke své oblíbené ornitologii (Eva jistě ocení, nějak Tě za to skvělé víno odměnit musím; nezůstane však pouze u slov). Let ptáka – symbol svobody? Plachtění? Ne, jen naprostá podřízenost vzduchovým proudům. A co teprve „let“ ptáka v silném větru (a jeho dalších stupních)? To už se opeřený nebožák samotným šokem nestačí ani obrátit a letí pozadu. Sleduje temena svých kolegů z hejna a přece je první! U drobného zpěvavého ptactva tato trapná chvilka není tak viditelná, ale nám se v Jevíčku na sezónu uhnízďuje párek čápů bílých. Náš byt je ve čtvrtém patře, bydlím tedy na úrovni čápa (adresa pro Danu, až mi příště bude posílat pohled z Číny). Jejich cesty vedou kolem našich oken. V bezvětří se sice pachtí, ale první následuje dlouhý zobák a pak zbytek ptáka. Přála bych vám ovšem vidět, jak se čáp bílý červená, když nastanou vichry a on je v naprosto nedůstojné pozici – pařáty první a pak zbytek ptáka – unášen škodolibým větrem do cizích krajů právě kolem našich oken; zábradlí a strop balkónu mění tuto tesknou srdcervoucí podívanou v širokoúhlý film. Čáp často bezmocně hodiny a hodiny krouží (je kroužen) kolem komína s žábou v zobáku. Samici na komíně docházejí nervy, čápata umdlévají hladem. Z komína jako čerstvě vyprané ponožky visí jejich dlouhé krky.
A douška za žábu; je-li tato žába živá?! Prodlužovat utrpení odsouzence? K tomu nemám slov. Vždyť ten čáp ji nemůže ani vykládat vtipy. A když žába náhodou vyklouzne? Jak jen může dopadnout? Jak může dopadnout pád z pivovarského komínu? Pivo už se v Jevíčku dávno nevaří. Možnost, že by žbluňkla do otevřeného sudu piva přichystaného k zapečetění, je minulostí.
Jak bestiální je vítr, bylo výše dokázáno.
Díky Marťas za upřesnění, takže tvoje adresa na pohledu už nebude znít Jevíčko, myslím, že bydlí v paneláku, ale: Jevíčko vím že bydlí ve čtvrtým patře naproti pivovarskýmu komínu, kde hnízdí čápi. Ta Česká pošta si snad ani tak přesnou adresu nezaslouží. Ale myslím, že zase dopíšu poděkování paní doručovatelce, že je tak hodná a snaží se tě najít, minule to fungovalo. Jinak Filipe, na Islandu se mě vždycky farmář Halli ptal když sem opouštěla stavení, jestlipak mám nějaký šutry v kapcách, dost to pomáhá. Ať žije vítr!
To víš, milý Dáne, v Jevíčku zas tolik lidí psát neumí. Poštovní ženu to vytvrhlo z apatického vyškrtávání políček sazky. Spásou a duševní lázní v jednom je pro ni adresa psaná latinkou, která dokonce dává nějaký smysl. Přečte, identifikuje, vyhledá, vhodí a radostí občůrá patník za patníkem. S vidinou příštích prázdnin pošťačka odkládá uniformu s otřeseným molem a usedá opět k sazce. Máš tu slabou ženu v hrsti. Veškeré její naděje se upínají k Tobě. Pokud jí nechceš nosit do blázince (dámský v nedalekém Šebetově) hořkou čokoládu v omarkované bílé obálce, budeš jí muset zase nějaký ten lehčí kód poslat.
Dano, buďme lidé! :-)
Kameny do kapes ano, ale hlavně "na kameny neklekej"
Okomentovat