Zjevení Jiřího Koláře v Prvních knížkách
V letech 1936 až 1942 vyšlo u nakladatele Václava Petra deset prvotin mladých básníků v edici nazvané První knížky, kterou redigoval František Halas. Postupně se tak objevili autoři známí ze střední školy (Jiří Orten, Josef Kainar, Jiří Kolář), dále pak ti, o kterých jsme možná někdy slyšeli (Josef Hiršal, Kamil Bednář), ale také spisovatelé, jejichž jména nám nic neřeknou.
Poezie Prvních knížek se ubírá od nadšených začátků, kdy je lyrický subjekt (= „vypravěč“ básně) fascinován pestrostí světa, přes zklamání, které zažívá, protože zjišťuje, že svět není takový, jak si ho představoval, až k deziluzi a skepsi (onen „tragický životní pocit“), jež vede k hledání naděje, pevného bodu. Pokud básníci nezůstanou uvězněni v pocitu, pak je aktivní podobou tohoto hledání odhodlání bojovat, pasivní formou je útěk. Tento model dokázali překonat právě ti, o kterých se kvůli tomu učíme. Jiří Orten tak, že ho dovádí k dokonalosti; málokdo se Ortenovi vyrovná v něžnosti, křehkosti, zpěvnosti a lehce plynoucí dikci. Navíc přidává jistý „filozofický“ rozměr, když se začíná zabývat smrtí a základními otázkami člověka.
Josef Kainar prokázal výraznou orientaci na předmětnost. V něžné poloze se Ortenovi podobá, ale v mnohém se také liší. Upouští od popisování pocitů – nepíše v „ich-formě“ (půjčme si tento termín z prózy), přesouvá tak svou pozornost na okolní svět. Hlavně v druhé části své sbírky si všímá předmětů, jež ho obklopují. Situace, jež básník popisuje, jsou naprosto konkrétní, nezaměnitelné. Používá také originální, neotřelá pojmenování („vrány modliteb pelichají do polí“), někdy velmi expresivní („Při cestě vychrtlé topoly,| na voze hladové oči.“), až skřípavá, nepříjemná. Kainar však dokáže zachovat rýmy a pracovat s formou, jeho poezie je zkrátka velmi rozmanitá, košatá, neomezuje se na jeden pocit a jeho variování. Prokázal ve své prvotině jasný talent tendující k poetice Skupiny 42.
Stejně tak Jiří kolář, jehož debutová sbírka se v kontextu Prvních knížek jeví dost specifická, výjimečná. Kolářovy básně by se daly rozdělit na dva druhy: na rýmované, respektující metrická a veršová pravidla, a na rozvolněné, prozaizované. Jedna z nich se jmenuje Přespolní dělník – II:
Štětec ze strun ještěrko
Ode dne kdy mi ukázali cimbál nebes
Jsme spolu na hromádce
Však obětní cep jejího srdce
Dával jsem vinu bříze
Ale těch sedmadvacet ran
Poslechni kdo závidí motýlům mimo květy
Pochybuji že ledňáček nenávidí hudbu
Přeci úhoř nemá nic přátelského s violou
Houslový klíč měl za kmotru mléčnou dráhu
Vyčítáš paže paní po Letu
Když jsem ještě nerozdával růže vybuchlé mi z úst
Děvečko
Lásky cesta nejbližší z oněch k pranýři
Zaostřeme na prostřední strofu:
Dával jsem vinu bříze
Ale těch sedmadvacet ran
Poslechni kdo závidí motýlům mimo květy
Pochybuji že ledňáček nenávidí hudbu
Přeci úhoř nemá nic přátelského s violou
Houslový klíč měl za kmotru mléčnou dráhu
Po přečtení tohoto šestiverší nejsme příliš moudří; co řádek, to samostatná věta, která nevykazuje žádné logické souvislosti s větou předešlou ani následující. Snad by se verše daly libovolně zpřeházet a naše čtení by se příliš nezměnilo. Každý verš funguje jakoby samostatně, je autonomní. „Pochybuji že ledňáček nenávidí hudbu“, čteme a divíme se, proč by měl pták mít negativní postoj k hudbě. Podívejme se však pozorněji, jak Kolář pracuje. Předchozí verš by se dal vyjádřit obecnou větnou konstrukcí „pochybuji, že někdo něco dělá“. Kdybychom řekli: „pochybuji, že otec vaří oběd“, je nám smysl věty hned jasný, protože nám nečiní problém připustit, že otec neumí vařit. Básník sice zachová konstrukci, na místa jednotlivých větných členů však dosadí libovolná slova s poetickým nábojem, která spolu nevytvoří logickou výpověď jako v případě otce a vaření. A to je jeden z dominantních tvůrčích postupů Křestného listu – Kolář vezme princip či větnou konstrukci, kterou známe z každodenního styku, a poetizuje ji: „Rusalky platí lekníny tůním za byt“. Aktéry tak běžné věci jako je placení nájemného, se stávají pohádkové postavy a přírodní motivy. Kolář tak aktualizuje zautomatizované fráze:
Poslechni ať si vítr nechá toho utřinosa
Sám se honí za každou sukní
Balamutí kdejakou květinu
Ačkoli má nejméně třeba pověsit srdce na hřebík
Nebo jinde: „Nestydíš se?| Být chůvou duběnkám a nebýt šťastna“. Básník nás nutí přemýšlet o tom, proč by měl být někdo šťastný proto, že se stará o duběnky. A to je to zajímavé (a surreálné) na Kolářovi – krása spočívá v tom, že nás v přemýšlení dovede tam, kam bychom se sami nedostali.
Kolář se od svých kolegů neliší pouze výraznou prací s jazykem, setkáváme se u něj s úplně odlišným přístupem k poezii než u ostatních básníků. Nemá v hlavě představu, kterou by chtěl zhmotnit do básnického tvaru, nechce popisovat. Vyhýbá se tak tradičnímu mimetickému (napodobitelskému) principu umění a přesunuje se k experimentu. Nepíše „o něčem“, ale „něco“. Jako první z českých spisovatelů nepoužívá jazyk jen jako nástroj, činí z tohoto nástroje samotný estetický objekt. Jazyk už neslouží pouze jako materiál, z něhož je třeba utvořit básníkovu myšlenku, sám se stává hlavním hrdinou, osamostatňuje se. To zároveň klade větší nároky na čtenáře, protože nestačí mezi slovy hledat ukryté básníkovy myšlenky, musíme se mnohem aktivněji podílet na „osmyslňování“ textu.
doporučená literatura:
Jiří Orten: Čítanka jaro (1939)
Josef Kainar: Příběhy a menší básně (1940)
Jiří Kolář: Křestný list (1941)
1 komentář:
14) Básně se nemají vysvětlovat. Erw nevysvětluje, naznačuje, to je v pořádku.
První věta výše napsaného tedy míří na mě.
To, že Kolář „činí z jazyka estetický objekt“ je buď dáno, nebo je paralelní s jeho výtvarným zájmem. Je v tom vidění výtvarníka hledajícího tvarové spojitosti (bříza – kůra – rány – bič – švihy – krev – zčernání - tíže – lehkost - motýli – květy – bzukot – hudba – vzlet – let – ledňáček – hladina – ryba – hadovitá – úhoř – viola – tóny – počátek – houslový klíč – spirála – mléčná dráha – vesmír – počátek – spirála – běl i čerň – bříza a kruh strofy se uzavírá), když píše, tak s nůžkami v rukou, prostřihuje se od jednoho obrazu k druhému a jeho báseň je tak "koláží". Její části kdysi mohly existovat samostatně, nyní jsou jedním celkem vůlí básníka i čtenáře.
Okomentovat