Erw čili dotóre

Následující příspěvek je oživením mého monologu. Autorem je Erw, nově zvaný také Dotóre AS Roma.

Proč nás dnes don Quijote malinko nudí

V Cervantesově románě o bláhovém rytíři donu Quijotovi si všimneme neuvěřitelně košatého a rozmanitého jazyka, který dává v řeči postav vzniknout zvláštnímu fenoménu. Když tu někdo mluví, snaží se až do nejmenších podrobností vysvětlit své myšlenky, důvody a záměry. Usiluje o dokonale prokreslené sdělení a významově jednoznačnou promluvu. Za všechny vybíráme odstavec ze scény z počátku druhého dílu, kde jdou přátelé navštívit zotavujícího se dona Quijota, aby se přesvědčili, jestli ho už opustily bláznivé představy o potulných rytířích. Nenápadně se proto zmiňují o královských opatřeních proti turecké hrozbě. Na to rytíř Smutné Postavy reaguje:

„U všech všudy, kdyby už jednou Jeho Veličenstvo dalo vyhlásit hlasatelem, aby se do určitého dne přihlásili na dvoře všichni potulní rytíři putující Španělskem, a i kdyby se jich nepřihlásilo více než půl tuctu, je zcela možno, že se najde jeden z nich, který stačí zničit celou moc Turků. Milosti, račte mě pozorně vyslechnout. Není přece novinkou, že jediný potulný rytíř porazil dvě stě tisíc vojáků, jako by měli pouze jediný krk a byli cukroví. Cožpak je málo historií plno podobných divů? Bylo by to na mou škodu, o cizí škodě ani nemluvím, ale dnes by měl žít slavný don Belianis nebo jiný z nesčetných potomků Amadíse Galského; a kdyby tak z nich někdo žil, dlouho by, vytáhnuv proti Turkům, na vítězství nečekal! Bůh se však jistě slituje nad svým lidem a dá mu někoho, kdo se alespoň odvahou, ne-li mocí, vyrovná dřívějším potulným rytířům; víc říkat nemusím a Bůh mi rozumí.“ 1

Quijote chce v souladu se svou bludnou představou vlastně říct, že by nejlepší obranou proti Turkům bylo povolat několik superhrdinských rytířů, kteří by si jistě dokázali poradit s převahou nepřátel. Tuto myšlenku odhalíme už z prvního souvětí, ovšem mluvčí ji dál rozvíjí a upřesňuje. Pokračuje v jakémsi verbálním dekorativismu, dál klikatí ornamentální křivku svého mluvení. Poměrně brzy jsme tedy obeznámeni s výsledným obsahem sdělení a předpokládáme to i u ostatních postav účastných rozhovoru. Divíme se proto, jaktože Quijotovi přátelé nereagují, jaktože ho nechávají domluvit, když už přeci dávno musí vědět, že ho bláznovství neopustilo a on je pořád v zajetí hrdinských románů, což muselo zklamat jejich nadějná očekávání. Jakoby se v průběhu mluvního aktu zastavil čas vyprávění proto, aby postava mohla v klidu doformulovat to, co chce sdělit. Až po jejím posledním slově se děj znovu rozbíhá (my už tušíme jakým směrem) a ostatní postavy začínají jednat.

Dnes nám tyto pasáže připadají poněkud nudné a rozvláčné (zvláště když následuje několik podobných promluv za sebou), právě proto, že příliš brzy víme, co chce postava říct, a nepotřebujeme se soustředit. Přestáváme při čtení dávat pozor, protože nemusíme. Podobný moment nastává třeba u popisných částí klasických realistických (a jiných) románů. Stejně jako se Quijote snaží maximálně zpřesnit formulaci svých myšlenek, tak spisovatel 19. století usiluje o co nejvěrnější popis prostředí nebo zevnějšku. Dělá to proto, neboť věří, že jeho vnímání nábytku v místnosti je přenositelné na čtenáře. Věří, že svět je pozitivisticky popsatelný a sdělitelný. Jenže ne tak dnešní recipient – poučený Kafkou, subjektivistickým moderním uměním a holokaustem. Dnes si nemyslíme, že by byl svět dokonale poznatelný 2, a spisovatelova snaha o jeho bezchybné popsání nám připadá zbytečná a snad i trochu naivní. Stačí nám několik údajů, vytvoříme si přibližnou představu o interiéru, v kterém se postava pohybuje, nebo o šatech, jež má na sobě, a jsme připraveni soustředit se na něco dalšího. Jenže vypravěč dál různými oklikami směřuje k cíli, kde my už dávno čekáme a nedočkavě podupáváme nohou. To, že jsme vypravěče předběhli, je však trochu naše chyba. Kdybychom byli ochotní udržovat jeho tempo, více si vychutnáme okolní krajinu a třeba se nebudeme nudit. Nemusíme se tvářit, že neumíme jít rychleji, můžeme prostě vědomě zpomalit.

9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Dostojevskij - milovník několikanásobných větných členů:
Jeho Raskolnikov se potí nejméně třemi různými způsoby; když zavraždí starou lichvářku a její sestru, situace není pouze "obtížná", je taky "zoufalá, nemravná a nechutná". Raskolnikov není pouze vyděšený vrah, ne on je "ochromený, jaksi roztržitý, ba přímo zamyšlený: na celé minuty zapomínal na všecko, lépe řečeno zapomínal na důležité a ulpíval na maličkosstech.“ Klíčí v něm „trýznivý, nejasný dohad, tušení, že jedná v pominutí smyslů a že v tu chvíli není s to cokoliv uvážit a jakkoliv se bránit, že by měl možná dělat něco docela jiného, než dělá…Bože můj!…“ Pak běží do předsíně a tam „se zhrozil tak, jak se nevyděsil určitě ještě nikdy v životě. Stál, zíral a nevěřil svým očím.“
Toto nebudou žádné pleonasmy, nene. Kdyby Dostojevskij tak „nezdržoval“, tak si skoro myslím, že vetnout bábě sekeru do hlavy a její sestře useknout kus lebky jako by to byla rádiovka, je hračka pro děti od tří let.
To pak může pan řídící z V. založit svou disertační práci na průzkumu Zeyerových adjektiv. A klidně si zažaluju na dnešní mladé dobré časy, kdy je všechno „vo tom“, ale zmíněné „to“ je jenom kostní dřeň bez kosti, vazů, šlach, úponů a svalů, bez krve všech barev i směrů, bez kůže, bez chlupů a ostatních derivátů pokožky. Jen ať Quijot žvaní, ať Raskolnikov omdlévá v devadesáti variacích. Kdo je tam dál: baron Prášil, kníže Megalrogov, strýc Pepin, Švejk a nebo třeba Mefisto. Ženy mají rády výřečné muže; jen aby nebyli pouhou literární fikci, protože když poslouchám rozhovory mé mamky a Jardy, musím svou matku, ač jsem z toho poněkud nesvá, řadit do skupiny výřečných mužů diskutovaných výše. Kdo jednu věc řekne tisícerými způsoby, kdo zkouší, na kterou z nich chlap uslyší, v ideálním případě zareaguje? Zbytečná otázka. Je to ryze ženský výdobytek. Řečnicky méně schopné družky se uchylují pouze k opakování, při čemž může následovat jen jedno. Chlap se sebere a odejde do hospody za květnatější mluvou opilců. Je potřeba býti rafinovaná/ý. Ovšem dámy, nezapomeňte se řídit maximou Maxe Dvořáka: aby každá věta vyjadřovala taktéž myšlénku. A nebo jak říká k jinému tématu Jára Cimrman „Mně o myšlénku se jedná. Ta, aby zůstala.“
Dobrou noc

Anonymní řekl(a)...

Tak, tak - macaska má pravdu (to když mluví o Dostojevském; to o mužích, to je jiná, to já nemohu a zcela si netroufám nějak hodnotit, či vážit její slova, zamýšlet se nad nimi, či dokonce nějak cenit její postřehy, konfrontovat je s jinými, nechat je se utkat. To pro jiné!).
A "Erw" se tedy pěkně plete - čtenář nikdy nemůže "předběhnout" autora, ať je ten čtenář jakkoli "nejsoučasnější" a autor zase "nejvícepasséjaksilon"; ani to není žádné pozitivistické stanovisko...! Cervantes, Hugo, Dumas, Jirásek, Šlejhar, Rabelais a Němcová jako pozitivisté?! Pche!

Čtenář, který "nervózně poklepává nohou" při čtení Paní Dallowayové a říká si "já si říkal, že se ten večírek nepovede, a nechápu proč jsi to, milá Virgine, tak prodlužovala," takový se podobá čtenáři, který při čtení Joycova Odyssea supí a nedočkavě prosí: "Tak už se proboha vyser!"

Existují vůbec takoví "rychlí" čtenáři? Nudící se a přesto vytrvalí?
Ženoucí se "někam"? A kam to je?
Čtenář, který "ví" dřív, než dočte samotný text? Který "ví" dřív, než sám ví?

Co slast z trvání okamžiku? Ohmatávání ho, nalepování na něj popisků, co jen unese?
Potěšení ze setrvání, kdy nám autor dovolí obletět si okamžik ze všech stran (i z těch, které nechceme vidět)?

Viz smrt Anny Kareniny, soulož pod výčepem v Zámku, rozhovor v katedrále v Paní Bovaryové, Idiot a jeho nekonečné monology atd. atd.

A vedle toho všeho je i radost ze zkratky!

Uf, už dost. A omlouvám se "erw" za dlouhé pojednání. Jistě hned od začátku věděl, co ví i nyní na konci...

Anonymní řekl(a)...

Jeden z „vděčných“ viníků - škola - pamatuje si někdo, nebo lépe, zažil jste někdo čtení na čas? Já ano; třídní vítěz, tuším, teď dělá někde "v kolchoze", jak se u nás na Jevíčsku ještě říká.
Kdo takovou zhovadilost vymyslel? Asi nějakej komunista – taková Potěmkinova čtenářská vesnice – scéna: „Máme moudrý lid – čte. Přečte mnoho knih.“
Zákulisní hlasy: „Ale naštěstí si hovno pamatuje.“
Soutěž v rychločetbě, to mi připadalo horší než sklapovačky na žebřinách (ribstolech) nebo plení školního pozemku, kde učitel přezdívaný nikoli neprávem Bizon měl své tři úly napěchované včelami, které ustavičně a bez přestání píchaly žáky. Všechny. I já jsem dostala jednu do čela. Bizon mi to ošetřil cibulí. Asi to někde rychlevyčetl – „Jak ošetřit buli? Cibulí!“

Anonymní řekl(a)...

Rád bych taky přiložil svou Trošku do princezny ze mlejna. Přiznám to na rovinu: narazím-li při čtení knihy na nějakou vatovanou pasáž a přistihnu-li se, že tuto pasáž čtou jen moje oči, a mozek ne, ověřím si, kam až vatáž pokračuje a pozorně čtu až když čtivo za pozornost stojí. Nemyslím si, že se tak připravuji o plnohodnotný čtenářská zážitek. Spoléhám se na sebe, že poznám, jde-li o pasáže klíčové pro výstavbu a smysl díla. Samozřejmě často chybuji a musím se vrátit o několik stránek zpět, abych nasál to, co jsem zanedbal. Anebo naopak hledám symbolickou platnost v něčem, co ji nemá. Taková metainterpretace je navýsost ošidná a právě třeba u Kafky, kterého si tu berete do kláves, mnohdy nevím co který motiv má znamenat, myslím si, že se na něj bude v dalším průběhu děje navazovat a ono nic...
A což teprv poézie!? Jakpak se perete zejména s lyrikou? Tam je situace zcela jiná než u prózy. Kroužení kolem motivu, nazývání ho jinými jmény, pohled na něj z různých pohledů (tedy to, co nás v próze často ničí) je přímo podstatou básnění. No ale proč o tom mluvím a zdržuju Vás i sebe, to teda nevím.

Anonymní řekl(a)...

Čtení na čas! To (Olym)pyjová disciplína pro honem-intelektuály!

A včela? Jedině do čela!

A poezie? Ta je pro ženský!

Anonymní řekl(a)...

Nesouhlasím s "jakb":

Myslím si, že čtenář může vypravěče v určitém smyslu předběhnout. (Viz můj příspěvek; nebudeme se přeci hádat o to, že čtenář netuší, jaká slova budou použita); (Nikdy se vám nestalo, že koukáte na film a když se tam objeví pohledná blondýna, je vám jasné, že to je jen kvůli tomu, aby měl hlavní hrdina s kým prožít románek? - to je obdobné.)

Jmenovaní realisté a naturalisté podle mě vycházejí z pozice pozitivismu (svět je popsatelný a verifikovatelný pomocí faktů - "vidím kuře a slepičince, slepičinec svědčí o přítomnosti kuřete, kuře je tu tedy SKUTEČNĚ a tudíž ho musí vnímat i ostatní; více Jiří Trávníček: Příběh je mrtev?)

Paní Dallowayová je úplně jiný případ (tam se právě jedná o to, zachytit neopakovatelný okamžik - o to se Balzac nesnaží)

Slast z trvání okamžiku? Pěkně děkuju. (Zkuste někdo číst toho Cervantese třeba 2 hodiny v kuse..) Když si nad textem začnu přemýšlet o včerejším fotbale, když si nedokáže udržet mou pozornost (a že se snažím být pozorný čtenář), tak je někde chyba. Pokud mám čisté svědomí a vím, že jsem se textu maximálně otevřel, pak to svedu na něj.

Nejde o to snažit se autora předběhnout, nikam se neženeme. Jeho způsob myšlení je prostě jiný než náš. Vnímáme text jinak než jeho současníci. (A hlavně: nechápejme to nijak pejorativně!! Chtěl jsem zkusit formulovat, proč se u určitého typu prózy trochu nudíme, ne hodnotit, jestli je to dobře nebo špatně. Quijote mě baví, přestože je jeho čtení poněkud namáhavější.)

Anonymní řekl(a)...

Nudíme se proto, protože nejsme ideální čtenář. A ideální čtenář nejsme proto, protože žádní takoví neexistují. A vůbec, vždyť já tomu rozumím jako koza petrželi. A hádat se taky nebudeme, protože každého nudí něco jiného. Já například při sledování fotbalu začnu přemýšlet nad včerejším Cervantesem (obzvlášť když prodlužují), a pak se ptám, kde je chyba. Ale chápu, že tento příklad pozbývá na váze, neboť Erw je milovníkem Cervantese a fotbalu, Macaska může o fotbalu leda tak číst (G. B. Shaw, Bass). Ale to ona jen tak z rozmaru.

Já někdy vidím kuře a slepičinec, a pak spatřím ještě slepici a kohouta, a nejsem si jistá, zda ten slepičinec svědčí o přítomnosti kuřete. U nás v Jevíčku jsou slepičí jatka, tam vidím slepičinec, který svědčí o nepřítomnosti kuřete. Taky to tam strašně smrdí, takže pokud byste se někdo chtěl vydat do Jevíčka, východní přístupovou cestu do města naprosto nedoporučuji.

Můj film:
Po blondýně se objevila bruneta a dala hrdinovy přes držku, protože jí odmítl číst pasáže ze Cervantese a místo toho dal přednost fotbalu, kde se seznámil s blondýnou, zrovna když ho předbíhala ve frontě na pivo. Pár dní na to se ale bruneta zamyslela, jak bylo jejím oblíbeným zlozvykem, a odbarvila si svůj splývavě dlouhý vlas. Šla na fotbal a začala předbíhat ve frontě na pivo. Předběhla i našeho hrdinu, a ten jí dal přes držku, protože měl strašnou žízeň a hlavně začínal druhý poločas.

Zpět k tématu:
Navíc Hrabal říká, že nejlepší je ta kniha, kdy má milý čtenář sto chutí vyskočit z postele a rovnou v podvlíkačkách dát panu spisovateli pořádně přes držku (parafráze, ale myšlénka zůstala). Takže jestli nás Cervantes trochu nudí, využijme právo pěstní msty, čímž ho oceníme, jak nejlíp můžem; pokud tedy ten pochvalný zápas nezaspíme. Co na tom, že spisovatel je nepřítomen až mrtev. Můžeme bušit přímo do knihy, nebo si z prostých a dostupných materiálů vyrobíme drobnou figurku Cervantese, kterou můžeme bít hlava nehlava po hlavě, po nohách, po ruchách, po bříšku. Naprosté zničení spisovatelovy figurky bude znamenat jeho nanebevstoupení.

Kdo v noci nespí, nemívá noční můry.
Klidně si čte pasáž, byť tam vězí vatáž.

Anonymní řekl(a)...

Někteří autoři nás nudí, připouštím.

Cervantesův "způsob myšlení" je jiný než náš (ať už je náš "z.m." jakýkoli), připouštím.

Ale problém je, že každý se nudíme u různých věcí.
A v tomto se lišíme:
- já se občas nudím i u "současných" autorů. Takže ve "způsobu myšlení" či popisnosti či rychlosti vyprávění to asi nebude.
- číst dvě hodiny Cervantese pro mne není děsivá představa...
- předvídatelnost u knihy/filmu pro mne není nic špatného, pokud autor nepostaví svou knihu/film jen na tomto - závěrečné odhalení toho, co již tuším (např. Obvyklí podezřelí či Da Vinci Code); nebo pokud nejde o vršení klišé (Prsatý můž) či úplné pitomosti.
- někdo vydrží víc a někdo míň, ale nemyslím si, že to je nutně chyba autora; natož abych to na něj sváděl...
- když mě něco nudí, tak to nečtu (školní povinnosti jsou ale bohužel školní povinnosti...)
- v otázce literární realisté a pozitivismus jen stručně a hutně: domnívám se, že zde jde o způsob budování literárního světa, nikoli o filosofické nahlížení na svět jako takový. Tzn. způsob stejný, filosofie jiná.
- zdlouhavost má občas příchuť absurdity, humoru - - viz Johanka z Arku Mongolská, plakal jsem smíchy...(zdravím F. a D.!!)
- těžké texty mne často nebaví, ale nenudím se u nich...

Anonymní řekl(a)...

jakb:

Pod tu poslední větu bych se bez okolků podepsal. Vlastně jsem to celou dobu myslel tak nějak.. Beru ji jako aforismus vzniknuvší z téhle minidebaty.