Erw čili dotóre

Následující příspěvek je oživením mého monologu. Autorem je Erw, nově zvaný také Dotóre AS Roma.

Proč nás dnes don Quijote malinko nudí

V Cervantesově románě o bláhovém rytíři donu Quijotovi si všimneme neuvěřitelně košatého a rozmanitého jazyka, který dává v řeči postav vzniknout zvláštnímu fenoménu. Když tu někdo mluví, snaží se až do nejmenších podrobností vysvětlit své myšlenky, důvody a záměry. Usiluje o dokonale prokreslené sdělení a významově jednoznačnou promluvu. Za všechny vybíráme odstavec ze scény z počátku druhého dílu, kde jdou přátelé navštívit zotavujícího se dona Quijota, aby se přesvědčili, jestli ho už opustily bláznivé představy o potulných rytířích. Nenápadně se proto zmiňují o královských opatřeních proti turecké hrozbě. Na to rytíř Smutné Postavy reaguje:

„U všech všudy, kdyby už jednou Jeho Veličenstvo dalo vyhlásit hlasatelem, aby se do určitého dne přihlásili na dvoře všichni potulní rytíři putující Španělskem, a i kdyby se jich nepřihlásilo více než půl tuctu, je zcela možno, že se najde jeden z nich, který stačí zničit celou moc Turků. Milosti, račte mě pozorně vyslechnout. Není přece novinkou, že jediný potulný rytíř porazil dvě stě tisíc vojáků, jako by měli pouze jediný krk a byli cukroví. Cožpak je málo historií plno podobných divů? Bylo by to na mou škodu, o cizí škodě ani nemluvím, ale dnes by měl žít slavný don Belianis nebo jiný z nesčetných potomků Amadíse Galského; a kdyby tak z nich někdo žil, dlouho by, vytáhnuv proti Turkům, na vítězství nečekal! Bůh se však jistě slituje nad svým lidem a dá mu někoho, kdo se alespoň odvahou, ne-li mocí, vyrovná dřívějším potulným rytířům; víc říkat nemusím a Bůh mi rozumí.“ ¹

Quijote chce v souladu se svou bludnou představou vlastně říct, že by nejlepší obranou proti Turkům bylo povolat několik superhrdinských rytířů, kteří by si jistě dokázali poradit s převahou nepřátel. Tuto myšlenku odhalíme už z prvního souvětí, ovšem mluvčí ji dál rozvíjí a upřesňuje. Pokračuje v jakémsi verbálním dekorativismu, dál klikatí ornamentální křivku svého mluvení. Poměrně brzy jsme tedy obeznámeni s výsledným obsahem sdělení a předpokládáme to i u ostatních postav účastných rozhovoru. Divíme se proto, jaktože Quijotovi přátelé nereagují, jaktože ho nechávají domluvit, když už přeci dávno musí vědět, že ho bláznovství neopustilo a on je pořád v zajetí hrdinských románů, což muselo zklamat jejich nadějná očekávání. Jakoby se v průběhu mluvního aktu zastavil čas vyprávění proto, aby postava mohla v klidu doformulovat to, co chce sdělit. Až po jejím posledním slově se děj znovu rozbíhá (my už tušíme jakým směrem) a ostatní postavy začínají jednat.

Dnes nám tyto pasáže připadají poněkud nudné a rozvláčné (zvláště když následuje několik podobných promluv za sebou), právě proto, že příliš brzy víme, co chce postava říct, a nepotřebujeme se soustředit. Přestáváme při čtení dávat pozor, protože nemusíme. Podobný moment nastává třeba u popisných částí klasických realistických (a jiných) románů. Stejně jako se Quijote snaží maximálně zpřesnit formulaci svých myšlenek, tak spisovatel 19. století usiluje o co nejvěrnější popis prostředí nebo zevnějšku. Dělá to proto, neboť věří, že jeho vnímání nábytku v místnosti je přenositelné na čtenáře. Věří, že svět je pozitivisticky popsatelný a sdělitelný. Jenže ne tak dnešní recipient – poučený Kafkou, subjektivistickým moderním uměním a holokaustem. Dnes si nemyslíme, že by byl svět dokonale poznatelný ², a spisovatelova snaha o jeho bezchybné popsání nám připadá zbytečná a snad i trochu naivní. Stačí nám několik údajů, vytvoříme si přibližnou představu o interiéru, v kterém se postava pohybuje, nebo o šatech, jež má na sobě, a jsme připraveni soustředit se na něco dalšího. Jenže vypravěč dál různými oklikami směřuje k cíli, kde my už dávno čekáme a nedočkavě podupáváme nohou. To, že jsme vypravěče předběhli, je však trochu naše chyba. Kdybychom byli ochotní udržovat jeho tempo, více si vychutnáme okolní krajinu a třeba se nebudeme nudit. Nemusíme se tvářit, že neumíme jít rychleji, můžeme prostě vědomě zpomalit.